We use cookies to offer the best possible user experience on our website. We also use third-party cookies, to deliver personalised advertisement messages. By using our website you agree, that cookies can be saved on your device. Further information on the cookies used and on how to disable them can be found here.
 
 
 

HORSKÉ TÚRY MEZI PEVNOSTMI by National Geographic Traveler

v divukrásném kraji Alpe Cimbra, kde zuřila první světová válka

14.05.2019 - KRÁSA K ZBLÁZNĚNÍ

Vyrážíme z Passo Vezzena (1 402 m) k ruinám nejvýše položené rakousko‑uherské pevnosti Piz de Levico, která trčí ze skalnatého podloží jak raněná obří plachetnice. Člověk vyleze až ke kříži na vrcholu ve výšce 1 908 metrů a najednou si uvědomí, že nestojí na kamenech hory, ale na zřícenině pozorovatelny, protože barvu cementu už slunce vybělilo a spojilo s přírodní barvou skály.
Na protějším hřebeni ještě o 200 metrů výš leží italská pozorovatelna Forte Verena (2 112 m), a tak není divu, že rakouská pevnost v bojích těžce utrpěla. Přesto je její týlová část velmi působivá. Hned pod ní totiž spadá několik set metrů do hlubin kolmá stěna až do údolí s jezery Caldonazzo a Lévico. Z visuté terasy je úžasný výhled na panoramata skal se zalesněnými úbočími od pohoří Brenta až po skupinu Lagorai, od vrcholků Vigolana až po vzdálené Monte Baldo. Právě onen rozpor mezi panenskou přírodou a polorozpadlými pevnostmi vytváří genius loci místa. Nad krajinou panuje klid a mír jako v kostele. Ta krása je až k zbláznění. A byla i tenkrát, když právě tudy procházela rakousko‑italská fronta první světové války. „Tady na náhorní plošině Vezzena proběhla jedna z nejnesmyslnějších válečných operací roku 1915,“ říká náš průvodce Marco Bertoldi, když se vracíme zpět po staré vojenské cestě mezi loukami kolem další pevnosti Busa Verle. Ukazuje na malý kopec Monte Basson a vypráví o masakru, který se pod ním odehrál v květnových bojích. Nabubřelý italský velitel poslal více než tisíc svých vojáků na zbytečnou smrt, když je nutil postupovat po nechráněné planině proti rakouským kulometům.

PUTOVÁNÍ ZA HISTORIÍ

Tady na vrcholcích Alp je nebe blíž. Všichni svatí se na nás dívají. Vzduch je průzračný, slunce jasné, nebe modré a blízko. Kdykoliv se na něj podívám, hruď se mi sevře strachem a nemohu ani polykat. Bojím se pekla. Kdysi jsem se modlil k Bohu. Teď již ne, protože jsem podepsal smlouvu s ďáblem. Doma jsem v hlouposti zabil a ze zbabělosti utekl sem. Nyní zabíjíme pro území, pro moc, pro stát, který není náš… Od onoho květnového rána, kdy zazněly první rány dělostřelectva, svist střel trhá ušní bubínky a prach padajících kamenů štípe do očí. Velitel štěká rozkazy, které jsou k ničemu, obrana je nanic, útoky jsou nanic, všude se povalují torza mrtvých těl, krev se vsakuje do země, pach mrtvol
se vznáší nad pevností a stoupá k nebesům. Pozoruji všechny ty hrůzy, nemohu se už ani nadechnout a vidím, že Bůh je spravedlivý. Svatí mne nezachrání. Peklo si mne našlo na zemi.

(Diana Míčková)


Po hodinovém výstupu se ocitáme na malebných horských pastvinách Caserme, kde se nacházejí rozvaliny několika budov. Místu se říká Friedenskasernen (Kasárna míru) a sloužilo jako ubytovna pro vojáky, když zrovna nebyli v zákopech. Tma. Vlhko. Ticho. Ticho řvoucí tísní, tíseň trhající nás na kusy. Seděli jsme na studené zemi a čekali, co bude dál. Ocelová palba ustala už před hodinou. Od té doby je klid. Nikdo z nás nemluví. Jen to strašné ticho! Dopadalo na nás. Drtilo nás. Mnohem víc než smršť granátů. Teď člověk neví, co přijde… a kdy to přijde. Vytáhl jsem z kapsy foukací harmoniku. Už dlouho jsem na ni ani nesáhl. První tóny prořízly vzduch a zabily ticho. Hrál jsem. Jen jsem hrál. Cítil jsem, jak se mi chvěje dech. Slyšel jsem, že se ke mně někdo přidal. Nejdřív jen jeden osamělý pobrukující si hlas. A pak další a další… a další.
(Michaela Brychtová)


Pevnosti Lusern tu velel český nadporučík Emanuel Nebesář

VLČÍ STEZKA
Jednou z nejúžasnějších válečných památek kraje Alpe Cimbra je Forra del Lupo (Vlčí stezka). Táhne se skoro pět kilometrů ze Serrady vzhůru do kopce až na vrchol Dosso
delle Somme, kde trčí zřícenina rakousko‑uherské pevnosti „Werk Serrada“. Pojďme se vnořit do útrob této ojedinělé stezky, která nám toho o tehdejší válce řekne skoro stejně
jako staré kroniky. Vyrážíme z lokality Cógola‑Serrada. Vlčí stezka je označena značkou SAT 137, má převýšení 460 m a je zaříznutá do vrcholu skalního hřebene, který prudce vystupuje z příkrého zalesněného svahu. „Tehdy za války na zdejších stráních nebyly skoro žádné stromy. Vojáci představovali i v zákopech snadné terče. Nepřátelský
granát mohl přiletět kdykoli,“ říká Marco, když po úvodním výstupu dorazíme do lesa, kde se mísí listnáče s jehličnany. Za chvíli už šplháme do dávno vybudovaného zákopu, který je různě hluboký a každou chvíli ho přerušují bývalé vojenské pozorovatelny. Najednou se panorama rozestupuje a hluboko pod námi začínají vykukovat zprvu ukryté vesnice v propasti údolí. A pak přijde Vlčí rokle neboli „Wolfschlucht“, jak místo nazvali rakousko‑uherští vojáci, zlatý hřeb celé stezky. Malé přírodní „skalní městečko“, v němž si vojáci před 100 lety zbudovali důmyslnou základnu. Sestupujeme podél křivolakých skalních stěn po příkrých schodech a prakticky všude nacházíme zbytky dávného útočiště vojsk. Malé kaverny, skladové prostory, observatoře se střílnami. Jeden z vojáků, Ludwig Fasser, si o životě na této frontové linii psal v roce 1916 deník. Pořizoval fotografie běžného života v zákopech v létě, když pražilo slunce, i v zimě, kdy hory na několik měsíců zasypal sníh. Právě reprodukce jeho snímků jsou dnes vystavené podél stezky na informačních panelech.

KRÁTERY NA LUKÁCH
Rokle zůstává za námi, ale výlet ještě není u konce. Míříme polní cestou až k „Forte Dosso delle Somme“ (německy Werk Serrada). Na pastvinách jsou pod kobercem lučního kvítí stále patrné krátery po granátech, které pustošily krajinu. Když stojíme konečně před pevností, padne na nás tíseň. Něco podobného se vidí jen výjimečně. Obří fortifikace, kdysi pýcha tehdejšího moderního vojenství, připomíná ztroskotanou loď obrácenou kýlem vzhůru. Je masivně zdemolována nekonečným dělostřeleckým bombardováním. Prakticky ani jediná její část nezůstala bez poškození. Sluncem vybělené kameny se pomalu hroutí a stavba zarůstá do přírody jako trosky středověkých hradů. Přitom vyšplháte‑li nahoru na pomyslnou střechu ruiny, uvědomíte si, jak kouzelné je to místo… Z vrcholu Dosso delle Somme (1 670 metrů nad mořem) se otevírají panoramata na Pasubio, ledovce Adamello, Presanella, hory Stivo i masiv Brenty, ale také pohledy do hlubokých údolí. Právě tam dole kdysi procházely strategické cesty. A na jejich ochranu počátkem 20. století vybudovali Rakušané i Italové v těžko dostupných horských masivech impozantní a sofistikovaný systém pevností. Po těchto artefaktech války, ruinách a horských zákopech vede nejen „Vlčí stezka“, ale i další zajímavé pěší i cyklistické trasy. Po nich se každoročně jezdí stokilometrový závod horských kol mezi pevnostmi
 100 km dei Forti. Letos se bude konat 7. - 9. června.

„Zasraný blechy.“ Zdenek Horák se na pryčně pevnosti Lusern neklidně převalil. Byla půlnoc 24. května 1915 a on netušil, že již za pár hodin by dal všechno za to, aby ho obtěžovaly jen blechy. Narukoval před pár lety s kamarádem Pepíkem, aby se dostali do světa. Taky to chtěl ukázat Jarmile. Až se jednou vrátí domů do Prachatic jako důstojník, bude jí mrzet, že ho odkopla, říkal si, když podepisoval s naivitou osmnáctiletého kluka verbířskou smlouvu. Pak na něj rok řval kaprál při výcviku. Německy a německy si z něj dělali onuci i ostatní důstojníci. Když dostal befel, aby se hlásil do služby v Lusernu, byl rád, že pevnosti velí Čech. Bylo příjemné slyšet, jak pucuje
rakouský důstojníky. No, ale jinak? „Nuda. Služby. Jídlo nic moc,“ psal domů mámě a tátovi. Ve 4.45 dopadl na pevnost první granát. A pak desítky dalších. Zdenek se krčil na schodech věže C a v duchu se modlil za kamaráda, který měl službu nahoře. Do koruny věže dopadl granát. Po schodech dolů se potáceli zranění, ohlušení vojáci. Pepík mezi nimi nebyl. Zdenek pro něj vyběhl. Další granát zabil i jeho. (Yakeen J. Helus)


DESET PEVNOSTÍ VYROSTLO UŽ PŘED VÁLKOU

Jak to zde před první světovou válkou vůbec vypadalo? Rakušanům na počátku 20. století patřilo celé dnešní Trentino a Jižní Tyrolsko – tehdy se oblast nazývala Tridentsko. A hodně se tu stupňovalo napětí. Zatímco mocnářství už na začátku světové války očekávalo italský útok k severu, Italové se zase obávali potenciálního rakouského vpádu do Pádské nížiny. Proto v horách vyrostlo do roku 1911 deset pevností – sedm na straně rakouské, tři na italské.
Bojovat se v těchto oblastech začalo brzy poté, co Itálie vyhlásila 23. května 1915 válku Rakousko‑Uhersku. Hned druhý den před rozbřeskem zahájilo italské pevnostní i polní dělostřelectvo, které mělo výhodu vyšší nadmořské výšky, ostřelování. Nejhůř na tom byla pevnost Lusern, jíž velel český nadporučík Emanuel Nebesář. Fortifikace měla smůlu – vinou zbudování na hraničním výběžku do italského území byla vystavena útokům ze tří stran současně. Během čtyř dnů sem dopadlo několik tisíc granátů všech ráží. Ačkoli pevnost byla doslova monstrózní, brzy nefungovalo prakticky nic. Ani spojení. Už nebylo co bránit, o co bojovat. Proto český velitel bez možnosti konzultace s velením nakonec nařídil 28. května kapitulaci. Překvapivě to ale ještě zdaleka konec nebyl. Bílé vlajky si všimli rakouští pozorovatelé ze sousední pevnosti Gschwent (italsky Belvedere). Raněnou fortifikaci Lusern, která je dnes částečně kryta zajímavou plechovou střechou, tak na poslední chvíli zachránila přehradná palba Rakušanů z okolních pevností. O to hůř vše dopadlo pro českého velitele – ihned byl zatčen za zradu a bílá vlajka byla odstraněna. Sám Nebesář zbytek války strávil u vojenských soudů stále vyšších instancí, aby byl nakonec zproštěn viny. „Tehdy si vojáci začali osvojovat jedno z důležitých taktických pravidel, jimiž dějiny vojenství obohatila 1. světová válka,“ říká Marco. „Útok moderního velkorážného dělostřelectva byl pro vojáky psychicky snesitelnější v otevřeném terénu než v klaustrofobickém prostředí betonových rakví.“

Granáty dopadaly už čtvrtý den. Nedalo se spát, nedalo se dýchat. Ubikace mužstva chránily od pekla venku tlusté zdi pevnosti. Sice ztlumily exploze tak, aby nervaly ušní bubínky, ale zabránit prachu a kouři, aby nevnikal dovnitř, nedokázaly. V malé místnosti nebylo skoro vidět z kavalce na kavalec. Nikdo z mužů nespal. Výbuch – otřesy, výbuch, otřesy. Jako by tlupa zlých obrů kopala do zdí verku. Přesto všichni zaslechli, když mladičký Hanz poprvé udeřil hlavou do zdi: „Už - toho - kurva – nechte!“ Každý výkřik doprovázel další úder. „Já - už - nechci.“ Údery zrychlovaly a potvrzovaly každou slabiku. Pak se konečně zlomily v pláč. Snad teprve horké slzy osmnáctiletého
Hanze rozpustily strnulou hrůzu starších vojáků. Jáchym k němu seskočil z palandy. Hanz si oběma rukama zakrýval uši. Měl křečovitě zavřené oči a krev, špína, pot a slzy na jeho tváři namalovaly obraz zoufalství. „Hanzi, ty zdi to vydrží,“ uklidňoval jeho, ale i sebe. Lidská blízkost, horko dechu a slz. Výbuch a otřesy. Výbuch a otřesy. A pak najednou ticho. Rozlétly se dveře a po čtyřech dnech se ozval radostný výkřik: „Chlapi,konečně jsme kapitulovali!“ (Yakeen J. Helus)


POD OCHRANOU KRÁLE

Rozbombardovaný Lusern dnes působí impozantním až mystickým dojmem. Něco takového se jen tak nevidí. Zato nedaleký Gschwent je naopak nejzachovalejším vojenským objektem v oblasti a je z něj zajímavé muzeum tehdejší války. Kasárenský trakt je opravený a osvětlenými chodbami lze projít do všech částí situovaných i v nepřístupném svahu. Sice nejde o nejrozsáhlejší z rakouských pevností, ale právě Gschwent jako jediný byl ušetřen drancování ve 30. letech, kdy Mussoliniho fašistická vláda vyhlásila akci „Železo pro republiku“ s cílem zásobit italský průmysl vším, co bylo po ruce. O záchranu vojenské památky se tehdy zasloužil italský král Viktor Emanuel III., který v roce 1935 pevnost navštívil. Místo na něj tak zapůsobilo, že osobně intervenoval a fortifikace díky němu zůstala nedotčena. Gschwent mimochodem představuje mimořádně pokrokové řešení. Pevnost tvořilo několik velmi moderních objektů připomínajících konstrukcí i půdorysem spíše pozdější meziválečné pěchotní sruby Maginotovy linie, než stavby z počátku 20. století. Dnes tu návštěvníci najdou rozsáhlou multimediální expozici o rakousko‑uherských opevněních za první světové války, včetně mnoha archivních fotografií a filmů. Dozví se také, jak květnový útok způsobil Rakušanům velké ztráty díky italské dělostřelecké převaze i výškové výhodě. Avšak bojové štěstí se tehdy přelévalo. Už v roce 1916 drtivý rakouský protiúder takřka zničil horské pevnosti na italské straně. K tomu přispěl moždíř ráže 305 mm zvaný Schlanke Emma (Štíhlá Ema byla lehčí sestra obávané „Tlusté Berty“) a vyrobený v plzeňské Škodovce. Na celkový výsledek války však toto přechodné vítězství císařské armády nemělo valný vliv. Jako poražený stát muselo
Rakousko po roce 1918 akceptovat mj. ztrátu Tridentska ve prospěch Itálie a nová státní hranice se posunula tam, kde je v současné době – o sto kilometrů na sever.

Nádech, výdech. Stébla trávy padají pod čerstvě naklepanou kosou, tráva omamně voní. Myslím na Josefa, na vůni rve a na teplo mužského těla nade mnou. Ano, bylo to tehdy
úplně poprvé. Co bych teď dala za vůni krve, měsíční krvácení! To bude hanba, až to praskne! To bude řečí. Jak jsem se mohla takhle spustit? A ještě k tomu s Josefem, vyhlášeným holkařem ve vsi. Všichni kluci jsou odvedení do války za císaře pána! Kdo ví, jestli si mě Josef po návratu vezme, jestli se z toho nevykroutí. A já porodím parchanta, uvalím hanbu na celou rodinu! Panenko Marie, bohorodičko naše, ochraň mě! Co mám dělat? Kosím trávu, po těle stéká pot. Ještě nevím, že Josef se z války nevrátí. Ani žádný z mých čtyř bratrů. Až se mi narodí syn, pomůže nám všem překonat tu hrůzu. A já pak potkám Františka. Toho kluka, co si přišel po návratu ze Sibiře půjčit od mýho táty flintu, že prý chce „zastřelit kocoura“. Táta mu tehdy nic nepůjčil, protože poznal, co se zhrzenému vojáčkovi honí v hlavě. „Kluku pitomá,“ řekl mu, „tak si holt
tvoje Anča našla jinýho. Kdo mohl vědět, že se z Ruska vrátíš? Rok po válce jsi o sobě nedal vědět! Nechceš naši Lidunu? Budeš to mít i se synem, a bez práce. A náš grunt chlapa potřebuje, už dávno na to nestačíme. Vždyť víš, že z mých kluků se domů nevrátil ani jedinej.“ (Jitka Zahradníková)




(Reportáž provázejí úryvky z příběhů českých vojáků, které vznikly během literárního sympozia na téma Každý máme pradědečka, který bojoval v Itálii.)


Možná vás bude zajímathttps://www.alpecimbra.it/en/alpe-cimbra/1-0.html  








 
 
 
Newsletter
Subscribe to our newsletter to stay up to date on special offers, news and events
 
 
 
 
 
Subscribe
 
 
    #alpecimbra